Poprosil jsem mámu, jestli by nenapsala, jak si pamatuje srpnové události v roce 1968 na Praze 3.
Je 21. srpna 1968, 3:30 hodin ráno a telefonem nám volá maminčina kamarádka. Vzrušený hlas maminky mě probouzí. Definitivně mě probudila věta: „…no to je druhý březen 39." Plná ideálů Pražského jara se dozvídám, že nás obsazují Rusové. Nebe plné invazních letadel zlověstně duní.
Po osmé hodině už první ruské (nikoliv maďarské nebo polské či jiné) tanky přijíždějí po Koněvce dolů. Nejde přejít ulici. Ve škole nás pouštějí domů. Kdo ví, co bude. Stojíme fronty na potraviny. Napjatě posloucháme rádio, hltáme každé slovo. Už jsou před rozhlasem a na Václaváku. Jsme zdrceni. Jsme okupováni "přáteli".
23. srpna se my, odbojní obyvatelé našeho domu, dáváme dohromady. Na obří papundekl píšeme v azbuce: "Napravlenije Moskva 2 500 km" (směr Moskva) s šipkou ukazující nahoru po Koněvce. Žádné tanky však tím směrem nejedou.
Všichni jsme stmeleni, celý národ. Zatím.
V říjnu vyrůstá na Křížku nad ZDŠ Chelčického vysokánská anténa. Okupanti tam mají hnízdo. Nějaká dívka jim tam pravidelně nosí jídlo. Pokřikujeme na ni jako správní Žižkováci vulgární a sprosté nadávky. Ani to s ní nehne, je vytrvalá a urputná. Jen jednou nám odsekne: "Však vy jim jednou budete zobat z ruky." Jsme nevýslovně pohoršeni.
V prosinci 1968 mi je 14 roků.
V lednu 1969 se upálil Palach. Záchvat naděje na odpor je nemilosrdně potlačen kovanými soudruhy hned v zárodku. Přesto na jeho pohřeb nezapomenu. Bylo jasné, co si občané myslí.
PS: Přiložené letáky mám doma po babičce. S odstupem času mohou pomoci pochopit, jaké to bylo.